Zápisky z Kostariky

Ve dnech 15. - 26. 3. 2019 navštívil SLPT Valašský vojvoda již podruhé americký kontinent. Tentokrát to bylo o 2300 km severně od jihoamerického státu Peru, který jsme navštívili v roce 2017. Pro náš jedenáctidenní výlet jsme si vybrali zemi činných vulkánů, nedotčených deštných pralesů a dvou oceánů, Kostariku.

Tato křesťanská země, ve které žije bez mála pět miliónů obyvatel, leží na úzké šíji mezi Karibským mořem a Tichým oceánem. Na jihu sousedí s Panamou a na severu s Nikaraguou. Hlavní město San José, které jsme navštívili, má bohatý kulturní život a žije v něm téměř čtvrtina obyvatel z celé země. Kostarika vyniká málo porušenou tropickou vegetací v národních parcích s malebnými pohořími. Systém ochrany přírody pomohl ve zdejších národních parcích uchovat téměř bezkonkurenční množství rostlinných a živočišných druhů.

Dá se říci, že Kostariku (Costa Rica = bohaté pobřeží) přinesla na mapu světa káva. Rostoucí poptávka a tím i zisk z jeho vývozu, vynesl kostarickou metropoli na výsluní. Byla třetím městem na světě s veřejným osvětlením a jedna z prvních s veřejnou telefonní sítí. Spokojený život zdejšího obyvatelstva, kterému se vyhýbají typické bezpečnostní a zdravotní problémy latinskoamerických zemí, jen občas naruší probuzené sopky či zemětřesení. Právě proto je Kostarika často nazývána jako "Švýcarsko Střední Ameriky". Pestrá země uprostřed Ameriky vyčnívá i tím, že nemá žádnou armádu. Zdejší lidé bývají v žebříčcích pravidelně vyhodnocováni jako nejšťastnější na světě.

Pura vida! Tato dvě slova uslyšíte v Kostarice téměř při každém rozhovoru nebo i jen pozdravu na ulici. V překladu to znamená "čistý život" a místní se touto frází zdraví, loučí, děkují si nebo jí nahrazují pozitivní slovo.

Zúčastnili jsme se zde 10. ročníku Mezinárodního folklorního festival Raíces Costa Rica. Festival se konal v hlavním městě San José a v podhorské vesničce Sabanilla v provincii Alajuela. Vedle nás zde vystoupily soubory z Kostariky, Francie a Mexika.

Čtvrtek 14.3.

Přesně ve 21:15 vyráží autobus s panem řidičem a Tomášem Gubou do Kozlovic, kde se po tradiční hymně a rozloučení s kamarády a rodinnými příslušníky nalodí zbytek tajuplné expedice do Kostariky. Cesta na letiště probíhala poklidně, čerpali jsme sílu na náročnou cestu v oblacích.

Pátek 15.3.

V brzkých ranních hodinách (3:30) jsme vystoupili na letišti v Praze, odkud jsme za pár hodin letěli do Amsterdamu. Cestu s námi absolvoval také soubor Lipta z Liptálu, který se úplně ve stejném termínu, zúčastnil jiného festivalu na Kostarice. Tomu říkám náhoda. V Amsterdamu jsme měli sedmihodinovou pauzu, kterou si každý krátil po svém (na letišti měli docela levnou vodku). Ve 14:30 nasedáme na přímou linku do hlavního města Kostariky - San José. Na letišti v cílové destinaci jsme všichni kromě Ondry H. vyzvedli svá zavazadla a hledali východ z letiště. Že by byl Hadža opět smolařem zájezdu? Po dlouhém letu jsme byli příjemně překvapeni docela pěkným autobusem, který pro nás poslali pořadatelé festivalu na letiště. Nadšení z nás rázem opadlo, když jsme poznali také interiér autobusu. To už bylo horší. Vůbec nejhorší byl ale technický stav vozidla, neboť nám to cestou na ubytování asi 10x chcíplo a nešlo nastartovat. Úžasný pocit, když sedíte uprostřed jihoamerické rušné šestiproudové silnice v autobuse, který nejede a nejspíš taky nepojede. Kdosi z účastníků zájezdu prohlásil: "Ještě, že nám to nedělalo letadlo." Naštěstí jsme autobus uprosili a úspěšně jsme dojeli až k hostelu, ve kterém jsme měli strávit následujících sedm nocí.

Ubytování bylo docela obstojné, na prostor však velice "úsporné." Všech 25 členů zájezdů bylo natlačeno do 4 pokojů. 1. pokoj obývalo 8 tanečnic, 2. pokoj 8 tanečníků, v 3. pokoji byli 4 muzikanti a tanečník a celé choreografické vedení, organizační vedení, dívčí část muziky a tančící zpěvačka obývalo zbývající 4. pokoj. Ve všech pokojích byly dvoupatrové postele a každý obyvatel měl k sobě navíc asi jeden metr čtvereční podlahy, která mu sloužila jako úložný prostor. Společné chvíle jsme většinou trávili na útulné zahradě s palmami a bazénem, která se nacházela uprostřed hostelového komplexu.

V noci chtěli kluci zbavit recepčního veškerých zásob piva, které pro nás měl. Naštěstí bylo tak drahé, že klukům došly dříve peníze, než recepčnímu pivo. Na Kostarice se platí Colony, kdy 1000 colonů = 35 Kč.

Sobota 16.3.

Večeře a snídaně jsme mívali většinou přímo na zahradě hostelu, což bylo fajn. Dnes servírovali výborné lívance s javorových sirupem. Celý zájezd nám dělala překladatelku Danča Sochová a zvládala to perfektně. S pořadateli se domlouvala Španělsky. Dopoledne jsme se přesunuli do dívčího gymnázia, kde probíhalo naše první vystoupení. Na zvukové zkoušce jsme zjistili, že to s místními zvukaři nebude úplně jednoduché. Mikrofonů bylo pouze pár pro muziku a tanečníci si museli vystačit s jedním mikrofonem. Takto to probíhalo na všech vystoupeních. Postupem času jsme si na tento systém ale zvykli a naučili jsme se s tím pracovat. V mezičase mezi zkouškou a vystoupením nám místní studentky představovaly v rámci hodiny angličtiny svou zemi. Poté s námi dělaly rozhovory, kde jsme měli na oplátku představit svou zemi. Jak se jen řekne anglicky Svíčková s knedlíkem? Na oběd nám ve škole připravili rizoto s mixovanými fazolemi a s brambůrky. Brambůrky na oběd. Perfektní! To bych zavedl i u nás. Po odpoledním vystoupení jsme se přesunuli do divadla, kde probíhalo další vystoupení spolu se souborem z Mexika. Poté nás čekala dlouhá cesta autobusem na hostel. Přijeli jsme až kolem půlnoci.

Neděle 17.3.

Nedělní dopoledne jsme měli volné, a tak si většina z nás hned po snídani (vaječina, fazole, rýže) udělala pěší výlet po městě. Po obědě jsme se přemístili pěšky k divadlu, kde jsme měli předchozí den vystoupení. Zjistili jsme, že pěšky to je z hostelu do divadla 17 minut a autobusem to je 80 minut. Dopravní situace v centru San José je opravdu šílená! V blízkosti divadla jsme absolvovali krátký průvod, po kterém jsme se přemístili spolu s Mexičany autobusem do městečka Aserrí.

Vystoupení v Aserrí probíhalo na velmi šikmé asfaltové cestě, a tak jsme nepředvedli úplně to nejlepší, co umíme. Navíc jsme se převlékali v nějakém jednacím sále, ve kterém byl zákaz požívání alkoholu. Velice zvláštní zákaz. S tím jsme se ještě nesetkali a nevěděli jsme, jak se s tím poprat. Nicméně jsme se několikrát zapomněli a za to jsme byli několikrát upozorněni, abychom se nezapomínali. Asi nás sledovali přes kamery. Cestou zpátky nás Mexičani naučili divnou ošahávací hru. To se jeden odvážlivec snaží uličkou dostat z košiny až dopředu k řidiči a cestou ho všichni osahávají a lechtají. Jiný kraj, jiný mrav.

Večer jsme koštovali rumy, co jsme si nakoupili domů jako padárky. Všecky byly dobré. Hadžovi konečně přišel kufr. Volejte sláva a tři dny se radujte!


Pondělí 18.3.

V pondělí jsme si měli kvůli nabitému programu nařídit budíček už na třičtvrtě na šest, ale vlak ve čtyři, který projížděl každé ráno vedle hostelu, byl opět silnější než špunty do uší, co jsme všichni nafasovali. Skoro to vypadá, že pořadatelé na brzké vstávání úplně zapomněli, ale nakonec už o půl sedmé smažili lívance. Autobusem jsme se vydali na Lyceum v městečku Heredia, kde jsme měli 2 vystoupení. Obědvali jsme opět ve školní jídelně, kde nás tentokrát obsluhovali studenti, kteří měli velkou radost, když jsme si přidávali výborný rýžovo-mléčný desert se skořicí. V nabídce byl i cibulo-chili salát, po kterém se opotila i známá plechová huba Adam Valíček.

Odpoledne jsme si domluvili výlet do bývalého hlavního města a nyní významného poutního místa Cartaga. Začínaly se projevovat první neshody s mexickým souborem. Jejich lážo-plážo tempo nás docela ničilo. Při každém srazu jsme na ně čekali půl hodiny i více. Večeři jsme měli i s brzdama z Mexika doma u Raula - ředitele festivalu. Nakonec se z toho vyklubala docela dobrá pařba. Muzika zahrála k tanci a před půlnocí jsme jeli pokračovat v párty u našeho bazénu na hostelu. Cosi jsme pojedli, popili, Šivka vykoupala mobil v bazénu a šli jsme spát.

Úterý 19.3.

Vamos a la playa! Jupí! Ranní odjezd na pláž nebyl podle našich představ - Mexičani po půl hodině zpoždění a za našeho potlesku konečně nastupují k nám do busu a míříme do Puntarenas na pláž. Pochopitelně jsme o našich zahraničních kamarádech z Mexika hodně mluvili, a tak jsme si pro ně museli vmyslet přezdívku, aby si nemysleli, že je snad pomlouváme. Od teď jim říkáme krátce, česky, cigani. Tomu nemůžou rozumět. Po příjezdu jsme hned skočili do příjemně vyhřátého Tichého oceánu. Na oběd jsme dostali festivalový talíř s těstovinovým salátem, vajíčkem a houskou. Cestou zpátky jsme zastavili u prodejce ovoce a nakoupili manga, ananasy, melouny ... piva.

Středa 20.3.

A je tady obávaná středa. Tento den se v našich programech píše, že nás čeká pět vystoupení. Cigani dnes překvapili, zpoždění při odjezdu bylo pouhých dvacet pět minut. Dopolední a i odpolední čtyři vystoupení probíhaly opět ve školách. Přidali se k nám také Francouzi. Teda pouze dvě tančící Francouzky. Obecně všechna vystoupení ve školách byly fajn. Byli jsme pro kostarické studenty docela exotika a vždy nás odměnili bouřlivým potleskem. Více se líbily živější tance jako Hospoda "U Harabiša", čardáše a Ondráš. Večer v autobuse jsme zjistili, že nejedeme na páté vystoupení, ale do hostelu. Hurá! Ne, že bychom neradi vystupovali. To my máme moc rádi, ale nic se nemá přehánět. Šivka uspořádala u bazénu trachtu kvůli svému mobilu. Trochu jsme povzpomínali, pojedli, popili, zahráli oblíbenou hru "Ťuk, ťuk", pak novou hru s čajovými sáčky a kšiltovkou a šli jsme spát.

Čtvrtek 21.3.

Ve čtvrtek stáhli cigani dalších sedm minut ze svého pravidelného zpoždění. Dnes jsme na ně čekali pouze dvacet pět minut. Vypadá to, že je ještě naučíme morálky. Jeli jsme do školy, kde údajně studují problematické děti, které mají problémy s drogami. Byli jsme poučeni, ať si chráníme své osobní věci, protože se na této škole krade. Docela nás překvapilo, že v této škole měly nejstarší děti asi 9 let. Před vystoupení dostal Radim od jedné z pořadatelek vody, protože prý vypadal, že mu není dobře. Chudák, ráno jenom nestihl potkat zrcadlo a paní z něho hned udělá alkoholika :-D K obědu jsme dostali dost dobré jídlo, které chutnalo jako kuře na smetaně. Dostali jsme taky mísy plné ovoce - ananasy, banány a také nám ukázali, jak se ji Granadija (prý je ideální pro ty, co mají střevní problémy). Ručně se rozlomí a nevábně vypadající obsah, sliz a zrníčka, se vysaje a spolkne. Chutná to jako angrešt.

Odpoledne jsme měli volno, které jsme využili k nákupům padárků a večer nás čekalo další vystoupení ve škole, tentokrát pro odrostlejší děti. Pozorujeme, že Mexičanům se líbí náš "kolový" a snaží se nás napodobit. Srandisti jedni. Večer jsme na hostelu objevili cedulky s nápisy, aby byl dodržován noční klid. Snad jsme nebyli moc hluční? Máme večer na sbalení všech věcí, v pátek nás čeká stěhování na jiné ubytování. Kdo byl šikovný a měl brzo sbaleno, tak šel na Harry Potterovskou párty, které vévodila hlavní stárka Niky. Oko norka, harfy šum, proměň vodu v dobrý rum!

Pátek 22.3.

Dopolední vystoupení ve škole bylo perfektní. Děti pištěly radostí a nadšeně tleskaly a my jim i věřili, že to není jen kvůli tomu, že se nemusí učit. Byli to malí školáci, kteří si s námi chtěli plácnout, vyfotit se a získat od nás podpis. V každé škole měli připravenou také nástěnku o České republice. Večer jsme měli koncert v divadle, na který se přijela podívat i honorární konzulka pro Českou republiku Bianka Mrázová. Pochází ze Slovenska a žije v Kostarice již 30 let. Je to velice milá paní.

Po koncertě míříme plní očekávání na nové ubytování do horské vesničky Sabanilla. Vypadá to jako nějaké rekreační středisko. Po úzkých chodníčcích přicházíme k domečkům, kde máme trávit poslední tři noci. Když jsme rozsvítili, nechtěli jsme uvěřit tomu, co vidíme. Jsme zvyklí na různá ubytování, ale tohle bere hned první místo v těch strašných. Špína (prý je to jen prach), plastové matrace, špína, pavučiny, hnízda mravenců v lůžku, zase špína a skoro žádný prostor pro kufry, natož jejich rozbalení. Naprosto rozladění to nechceme přijmout. Po dohadech jdeme za Mexičany a zjišťujeme, že na tom nejsou líp. Mají dokonce tříposchoďové postele. Nechtějí ale dělat problémy, i když se jim to taky nelíbí. Raul se přišel na náš nátlak podívat a potvrdil, že to je "jenom prach." Mravenci v posteli jsou v pohodě. Jsme v horách, tak co jsme čekali? Nemohli bychom tam vyložit věci z kufru, natož kroje. Ve sprše neteče voda. Za to ze záchodu se rozlévá voda po celé podlaze. Lenka přejela matraci bílým vlhčeným ubrouskem a proměnila ho v černý, kouzelnice jedna! Požádali jsme o velkou společenskou místnost, která vypadala čistěji. Dostali jsme k tomu ještě jeden větší pokoj, přenesli a umyli jsme matrace, vyhnali pavouky a pozabíjeli mravence a postupně vyzkoušeli sprchy a šli jsme spát. Snad proto, že už bylo 2:00 v noci, a ne kvůli naší neochotě bydlet ve špíně nám zrušili ranní prohlídku kávové plantáže. To nás hodně mrzí, první zajímavost Kostariky, bez které nechceme jet domů. Joo pátek, to byl teda hodně špatný den.

Sobota 23.3.

"V kolik hodin je ten workshop?" "V 10." "A kolik je hodin?" "10:30" 
Dopolední workshop byl zábavný. Naučili jsme se pár latinskoamerických rytmů a my jsme ostatní na oplátku naučili chlapecké hry z hospody a tanec kolový, neboť si to místní a mexičani vyžádali. "Jo pago una servesa alos muzikos." (Muziko, platím pivo!)

Odpoledne jsme jeli do rekreačního střediska, kde jsme před vystoupením mohli využít bazén a vířivku. Večer po vystoupení jsme předváděli ještě všechny tance, které jsme se naučili na dopoledním workshopu. Po výborné večeři jsme se vraceli nějakou prapodivnou cestou zpátky na naše úžasné ubytování. Další zajímavost našeho vysněného hotelu bylo to, že zde byla zakázaná konzumace alkoholu. Ale co tak jiného chcete v tom nepořádku dělat? Navíc, když zrovna dnes slaví Ondra třicet let? Okolo 22:00 jsme dojeli a začali se připravovat na narozeninovou párty. Jelikož se oslavenec chystá letos na Beskydskou sedmičku, tam jsme se rozhodli mu ji připravit ve zrychlené verzi i zde. Sedm vrcholů představovaly naše holky. Každý vrchol musel poznat a splnit na něm nějaký úkol. Z Javorového, přes Ropici a Travný vystoupal oslavenec až na Lysou horu, kde po pohlazení hladícího bodu mohl pokračovat na Smrk, Čertův Mlýn a konečně Radhošť. Nacvičili jsme i písničku:

Beskyde beskyde, kdo po tobě ide,
modrooky Hajda, co po kopcach trajdá.

Aj Ondro, Hadžo náš, třicítku dneska máš,
kdo ti ju připraví, když tu mamku nemáš.

Nemáš tu maměnku, ale máš Nikolku,
ona ti vykouzlí dobru gořalenku.

Ona ju vykouzli a my ju vypijem,
ať si tu oslavu pořádně užijem.

Všeci ti vinšuju, štestíčko zdravíčko,
aby ses cítil líp, dyž už si starý cyp.

Tak jsme trochu pooslavovali, pojedli, popili a šli jsme spát. Neplecha ukončena!

Neděle 24.3.

Dnes odjíždíme na snídani už v krojích, protože hned po jídle míříme na mši do místního kostela. Mexiko má zpoždění 20 minut. To už do konce zájezdu asi nezlepšíme. Naši kluci v kostele zazpívali a hned po mši jsem se seřadili do průvodu městem. Tentokrát za námi šla kapela s bubny, takže jsem se sotva slyšeli. Každý jsme dostali igelitový sáček napuštěný vodou. Odkousneš rožek a můžeš pít. Před závěrečným galakoncertem tlačíme na organizátory, že v pondělí chceme ještě něco vidět. Přece jenom, do Kostariky už asi většina z nás nikdy nepojede, tak bychom rádi strávili poslední den nějakou kulturou a ne jen čekáním na letišti. Na zkoušce přišla od Raula dobrá zpráva. V pondělí bychom měli stihnout návštěvu vulkánu i kávové plantáže.

Před zahájením koncertu se v šatně objevila honorární konzulka a donesla nám vlastnoručně upečené kokosky. Shlédla celý koncert a popřála nám krásný zbytek pobytu. Na závěr festivalu byla ještě společná večeře všech účastníky spojená s tancem. Amíci čuměli, jak to umíme rozjet na Macarenu! Večer nám po zdi v pokoji běžela ještěrka. Ale co, vždyť jsme v horách. To je přece normální.

Pondělí 25.3.

Sbalení a nasnídaní míříme konečně poznat něco z Kostariky. Vulkán Poas je celou dobu zahalený v oblaku. Bohužel je v pondělí zavřeno a navíc je aktivní, takže naděje slábly. K jeho návštěvě je nutné zajistit si povolení dostatečně dopředu. Naštěstí nám jeden z organizátorů, který se o nás staral prozradil, že má známé na správných místech a možná by nám mohl pomoci. Povedlo se, Pan řidič je dobře instruován, platíme vstupné, vyplňujeme papíry a on hlásí: "speciální hosté" a jsme vpuštěni. No, sice si můžeme do svých deníčků zapsat, že jsme byli na činné sopce, ale jinak nebylo moc o co stát. Byla taková mlha, že jsme nic neviděli.

Z vulkánu jsme jeli zpět do vesnice Sabanilla na kávovou plantáž. Vlastníkem je otec jednoho tanečníka kostarického souboru. Rodinná plantáž je 35 ha veliká a pěstuje se zde a zpracovává káva např. pro Starbucks nebo Nesspresso. Úžasné je, že vidíme, jak probíhá pěstování kávy od semínka až po prodej. Není to komerční prohlídka pro turisty. Jedná se o ukázku z reálného světa jen pro naši skupinku. Celou prohlídku i s vynikajícím obědem máme za pár doláčů s úžasným výhledem na Allajuela a San José.

V zahradě jsme ochutnávali ovoce - např. malinké oranžové švestičky "horko", pomeranče, sladké citrony, mangu (menší mango a ji se se solí). Viděli jsme taky na vlastní oči tukany. Viděli jsme postupně celý proces, jak se bobule kávy sbírají, vymačkávají, třídí, suší, loupají, znovu suší a expedují. Z této plantáže exportují ručně sbíranou kávu GEJSA do Japonska, kde za jeden šálek zaplatí až 17 dolarů. Jsou ochotní zaplatit právě za ruční sběr těch nejlepších bobů. Po prohlídce si dáváme další šálek kávy s výhledem na okolí, opět kupujeme kávu (i když už nemáme místo v kufru) povídáme si a když slunko začne zapadat, tak dáváme společnou souborovou hymnu a odjíždíme na letiště

Byl to nádherně strávený den. Tohle byla ta krásná Costa Rica!

Po osmnácté hodině přijíždíme na letiště, kde jsme hned potkali soubor Lipta. Co to je za letadlo? Tady není zásuvka ani USB? Sedadla úzké, místa málo. Letadlo zřejmě odpovídá věkovému průměru našho zájezdu (31 let!). Ale letělo dobře, v Paříži jsme o chvíli dřív. V letadle z Paříže do Prahy Niky nahlas komentovala své pocity ze svého spolusedícího. Když řekla, že pán krásně voní, tak už se pán neudržel a prozradil, že ji celou dobu rozumí. 😊Na letišti v Praze nás mile přivítala Markéta Kyštáková. Máme za sebou další perfektní zájezd, ze kterého si odnášíme plno zážitků.

Pura vida!

Zpracovali Petra Klementová a Tomáš Kalus