Vojvoda se vrátil z mezinárodního folklórního festivalu v Montoire ...

Fotogalerie zde

Včera jsme se vrátili z týdenního pobytu ve francouzském městečku Montoire, kde jsme se zúčastnili 38. ročníku mezinárodního folklorního festivalu Les folklores du monde spolu se soubory z Ukrajiny, Španělska, Maďarska, Osetie, Burundi, Rwandy, Indie, Číny a Peru. Strávili jsme tam několik nádherných dní a dovezli jsme si spoustu pěkných a nezapomenutelných zážitků. Montoire-sur-le-Loir je pěkné městečko se starobylým centrem zhruba se čtyřmi a půl tisíci obyvateli. Leží na jihozápadě Francie v převážně zemědělském regionu Loir et Cher.

Ubytovaní jsme byli jako všichni ostatní na chlapeckém internátě na okraji Montoire. Pokud jsme se smířili s takovými detaily, jako že se ve Francii nesmí zamykat veřejné prostory a s dalšími kulturními odlišnostmi, mohli jsme být s ubytováním spokojení. Určitě budeme také vzpomínat na výbornou francouzskou kuchyni, díky které jsme se ani přes dostatečnou pohybovou aktivitu nevrátili domu pohublí...

Během festivalu jsme absolvovali celkem pět vystoupení, jedno v překrásném prostředí bývalého kostela ve vesničce Artins, ostatní přímo v Montoire ve festivalovém stanu pro dva tisíce lidí, jehož kapacita byla vždy téměř do posledního místa využita. Nejnáročnější byl úvodní samostatný hodinový koncert v již zmiňovaném Artins. Odměnou nám byl obrovský potlesk asi dvou stovek diváků. Další vystoupení už byla kratší, protože v programu účinkovalo také vždy několik dalších souborů. Kromě vystoupení jsme absolvovali i dva průvody a muzika ještě dvě samostatná hraní. Je třeba napsat, že úroveň všech zúčastněných souborů byla opravdu veliká. Největší zážitek však v nás asi zanechalo zpracování amazonského rituálu ženské obřízky v provedení peruanského souboru nebo bubnování bubeníku z Burundi, kteří nesli své přetěžké bubny na hlavě a za chůze do nich bušili nejen palicemi, ale i nohou... Náš folklor byl po takovýchto strhujících vystoupeních příjemným pohlazením na duši.

Měli jsme dostatek příležitostí i času k několika výletům, a to na nádherný rozlehlý zámek Chambord (významný pro Francouze tak asi jako pro Čechy Karlštejn), do městečka Vendome s překrásným historickém centrem a úžasnou květinovou výzdobou a do vysněné Paříže, která je od Montoire vzdálena necelé tři hodiny cesty. Díky našim řidičům, kteří Paříž dobře znají a věděli, kam nás dovézt, jsme během dne stihli navštívit opravdu mnoho památek v čele s Eiffelovkou. Zajímavá byla také návštěva místního muzea hudebních nástrojů. Jejich sbírka se festival od festivalu rozšiřuje o nástroje věnované zúčastněnými soubory.

Toto je jen stručný popis našeho pobytu ve Francii, pokud chcete vědět víc, přijďte se nás, vojvoďáků, zeptat osobně. Rádi vám povyprávíme, co všechno jsme zažili.

Za soubor Valašský vojvoda
Markéta Velká

Z francouzského deníčku Valašského vojvody aneb Bonjour jak cyp…

6. 8. – 16.8. 2010

ÚVOD A SOUHRNNÉ INFO:

A je tady letošní zájezd na zahraniční festival – tentokrát naše kroky vedly do francouzského městečka Montoire-sur-le-Loir, kde jsme se zúčastnili 38. ročníku mezinárodního folklorního festivalu Les folklores du monde spolu se soubory z Ukrajiny, Španělska, Maďarska, Osetie, Burundi, Rwandy, Indie, Číny a Peru. Festival řadící se k těm nejlepším ve Francii je pořádán pod hlavičkou mezinárodní organizace CIOFF.

Montoire-sur-le-Loir je pěkné městečko se starobylým centrem, zhruba se čtyřmi a půl tisíci obyvateli. Leží na jihozápadě Francie v regionu Centre, přesněji v jeho převážně zemědělském departementu Loir et Cher.

PÁTEK A SOBOTA:

Z Kozlovic se nám podařilo vystartovat po souborové hymně a rozloučení s našimi rodinnými příslušníky asi ve 21.35. Za volantem se tentokrát střídali řidiči Libor a Jirka (jako vždy fa Ševčík), kteří se později projevili nejen jako výborní znalci svého oboru, ale také jako dost dobří parťáci. A rozhodně se nestranili kolektivu…Cesta během noci probíhala docela v poklidu, chvíli jsme klábosili, popíjeli, pak někteří spali a ostatní s citlivějším sluchem se o to aspoň pokoušeli. V 10.00 už jsme překročili francouzské hranice, nálada jako vždy výborná, jídlo, pití a zábavy co hrdlo ráčí. Zkrátka klasika.

V 17.30 jsme dorazili do Montoire na náměstí před radnici, kde nás čekal prezident festivalu Jean Francois Proux.

Po příjezdu Honzu F. nemůžeme vzbudit a někdo poznamenává: "Spí jak hluboce zamražený řízek."

Kdo je Clemence Huet? Naše milá průvodkyně…později si vysloužila přezdívky Klementová a ještě trochu později Kredenc, abychom neuráželi Petru Klementovou. Zprvu to vypadalo, že nás bude mít na starosti jen první dva dny, ale tak jsme se jí zalíbili, že s námi zůstala až do konce. Kdoví, kolikrát a kdy svého rozhodnutí litovala. Každopádně my jsme někdy litovali. Omlouvá ji jedině to, že byla tak mladá (18), a starat se týden o celý soubor na velkém festivalu asi nebude úplně jednoduché. Občas se prostě zaměřovala na prkotiny a velké věci jí unikaly, také byla dost spavá, neuměla moc anglicky, ale jinak docela sympaťačka.

No jo, kdo ví, jaké vzpomínky jsme v ní zanechali my…

Po příchodu naší průvodkyně Clemence jsme odjeli na ubytování do chlapeckého internátu střední zemědělské školy (bydlíme na hnojárně, říká Sopek), kde přebývaly všechny soubory. Pokoje byly docela pěkné, většinou po šesti, sociálky společné. My jsme si je hbitě rozdělili aspoň na dámské a pánské. Po lehkém zabydlení se jsme vyrazili na společný přípitek a přivítání od pana prezidenta festivalu. Vyfikli jsme se do nových souborových triček, ve kterých prý dámy vypadají jako "hlisty v pančoše" (hodnocení babi od Gabky Petrové). Po přípitku následovala večeře. Výborná jako všechna další jídla od začátku až do konce festivalu. Francouzská kuchyně nezklamala a kdo chtěl hubnout, ten měl smůlu.

Po večeři následovala trocha sportu nebo "bus párty". Uvelebili jsme se v kufru autobusu nebo na obrubníku a oddávali jsme se volné zábavě. Dali jsme si socialistický závazek, že vydržíme do půlnoci. Někdo jej nedodržel, někdo dodržel, někdo překročil plán…

Pár perliček z busu:

Libor: "Já nemůžu přejít přes Gabču" (ležící spící v uličce).

Fiza radí: "Obejdi to venkem." (za jízdy!)

Kokin: (hledal, kam by si sednul) "Co to je Rosťo? To je stan? Spacák? Taky se už dávno nenosí."

Leňa: "Ty chceš vykládat, jaký spacák se nenosí? Já mám ten svůj 30 roků a furt je v modě."

Kokin: "No jo, ty ho máš na sobě, ale Rosťa ho má jako spolujezdce."

Gabka:(po ránu) "Evo, ty si jdeš dělat obličej?"

Eva: "Už mám, ty vole!"

NEDĚLE:

8.30 - 9.30 – snídaně (bagety, cornflakes, marmeláda, máslo, káva, čaj, džus).

Zde zazněl onen památný pozdrav z úst řidiče Libora, který si včera užíval volna po náročné cestě, a byl stále lehce pod vlivem: "Nebudu vám to říkat každému zvlášť, zkrátka Bonjour jak cyp!"

Po lehkém odpočinku následovala zkouška na večerní vystoupení a po té opět suprovní oběd.

Další Liborova perla: "Já vám udělám program – nejdřív muzika a pak tak šustnem nějaký taneček."

Abychom se neztrhali, následoval opět odpočinek (kromě muziky, ta zas cvičila).

V 16.00 hod jsme oblečení do krojů odjeli do vesničky Artins, kde se v bývalém kostele konalo naše první vystoupení. Chvíli jsme bloudili, protože Clemence byla v Artins asi tolikrát jako my. Nakonec jsme zdárně dorazili, diváci se už scházeli. Pódium v kostele, který už slouží jako koncertní sál, bylo i přes naše obavy dostatečně velké, hlediště bylo brzy plné. Hodinové vystoupení z našeho pohledu plné chyb se u diváků setkalo ku podivu s obrovský úspěchem. Čtyřikrát nás vytleskali, sice nedošlo na standing ovation, jak jsme my laureáti zvyklí, ale i tak – dost dobré! Po koncertu jsme se s diváky sešli před kostelem při společném aperitivu, během kterého jsme si stihli v rámci možností poklábosit někdy i rukama nohama, připili jsme si šampaňským, rozdávali jsme prospekty a prodali jsme 21 CD – to je rekord!!!

Po návratu na ubytovnu následoval rychlý převlek z krojů a hurá na grilování k festivalovému stanu, kde se konala všechna další vystoupení. U a ve stanu na nás čekala spousta jídla připraveného dobrovolníky, kteří se podílejí na organizaci festivalu. Stále jsme ochutnávali různé saláty, pak grilované maso (trochu nedodělané) a několik zákusků…oči by jedly, ale žaludky se bouřily. Ke konci večeře Rosťa vytáhl harmoniku a to teprve začala pařba! S harmonikou naštěstí první a předposlední.

Snažili jsme se také vyřešit problém s neuzamknutými pokoji. Bylo nám však vysvětleno, že ve Francii platí takový idiotský zákon (to je doslovný překlad), že veřejné prostory se nezamykají. Místo toho najímají ochranku. Z té festivalové šel mimochodem opravdu strach…Která dvě individua navštěvovala naše pokoje během první noci, nám však ochranka vysvětlit nedokázala. Naštěstí se to už neopakovalo a ani se nám během festivalu z pokojů nic neztratilo.

Po návratu na ubytovnu někdy před půlnocí se zábava rozdělila do skupinek. Byli i tací, kteří šli spát. Ovšem většinu z nich probudil někdy o půl třetí magneťák na plné pecky. Lida Fiza chytla nerva a vyrazila ty nezdolné pařmeny zkrotit. A světe div se – podařilo se jí to.

PONDĚLÍ:

U snídaně jsme zjistili, že někteří naší milí chlapci ožrali Kredenc, bylo jí blbě celý den. To zas bylo radosti. Škodolibé. Určitě je to pro ni jeden z těch zážitků, na který v souvislosti s námi, nezapomene…

Dopoledne proběhlo v poklidu a po obědě jsme vyrazili na výlet na zámek Chambord (asi hoďku od Montoire). Tento zámek je národní památkou, kdo z Francouzů jej nenavštívil, ten je považován za kulturního barbara. Je to opravdu rozsáhlý skvost, jeho rozloha dohromady s pozemky tvoří 5540 ha. Ale tohle není turistická příručka, další info si vyhledejte jinde, zájemci. Po dlouhých debatách jsme se dohodli, zda půjdem za skupinu či za jednotlivce. První varianta vyhrála. Mlaďochy to stálo 3eura, starochy (nad 25) 8euro. A kde se vytratila úcta ke stáří? Po zámku jsme se rozprchli každý na vlastní pěst, abychom se zhruba za dvě hodiny sešli u busu. Většina z nás se shodla, že zvenku je zámek mnohem hezčí než uvnitř. Jen málo z jeho cca 400 pokojů bylo zařízených…Ani zahrada nic moc, jen posekaný trávník. Ale někde v dáli prý se v zámecké oboře pohybuje mnoho zvěře. Ověřit jsme si to nemohli.

Na večeři jsme se vrátili kolem 18. hodiny. Konečně dorazily i ostatní soubory, které přijely z předchozího festivalu. Jídelna byla narvaná a vypadalo to, že se všichni kromě nás navzájem dobře znají…

Cestou z výletu nám udělal řidič Jirka na kruháku kolotoč a Libor (stále pod vlivem) to komentoval takto: "Já to nechápu, on se ztratil a vy mu ještě tleskáte. Já tu vlastně nemusím být…"

Po večeři, během které jsme měli poprvé možnost seznámit se s debilní hrou předávání si bagety na vidličce, se odebrali vedoucí souborů a tlumočníci na dlouhou zahajovací schůzi. Tam jsme se dozvěděli detaily k programu. Bylo nám taky sděleno, že v úterý už nám konečně uklidí záchody a sprchy, ve kterých už to začínalo být dost nechutné. Na záchodě nebyla ani štětka, papír jsme museli krást v jiných patrech a o tom, že tam nebyla prkýnka, ani nemluvím…

Vedení tedy na schůzi, ostatní sportovali do té doby, než zničili balon (opět). Pak jsme se oddávali libovolné zábavě, nejmladší mlaďoši třeba až do hluboké tmy hráli Acivity.

ÚTERÝ:

Po snídani odjeli Verča Fiza a Hadža nacvičovat úvodní ceremoniál a muzika natáčet pro TV France3 na nádraží do Thoré La Rochelle. Tam má jednu z několika zastávek obdoba turistického vláčku podhoráčku. Ale někde se stala chyba (dosud jsme nezjistili kde) a vláček v domluvenou dobu nepřijel, nepřijel. Po dlouhém telefonování Kredence zjistili, že vláček v onu dobu vyjíždí z opačného konce trasy. Smůla no. Tak jsme se aspoň vyfotili na kolejích, zdegustovali jsme jednu láhev vína (nádražíčko totiž sloužilo také jako obchůdek s krajovými specialitami) a vrátili jsme se na ubytovnu. Byl by to docela pěkný výlet, kdybychom se zbytečně nepřevlékali do krojů.

Zatímco my jsme "natáčeli", ostatní nacvičovali za Rosťova doprovodu (poslední pařba s harmonikou) hudebně-pěveckou vložku: Kolobřeh – la la la (kdo nebyl, neví…) – Škoda lásky a to celé dvakrát dokola.

Před obědem následoval opět společný přípitek, a to všech zúčastněných souborů. My jsme se vytasili jenom tak z nudy s nově secvičeným číslem a ostatní soubory nechtěly zůstat pozadu, tak taky něco zahrály, došlo i na tanec. Asi neměli na rozdíl od nás hlad nebo co…Konečně jsme se dočkali – plebs odešel do jídelny a panstvo se bavilo v přilehlém salonku na slavnostním obědě doprovázeném kratičkými vstupy všech kapel. Byly to opravdu hody, alespoň v salonku, které trvaly téměř dvě hodiny. Abychom pozlobili plné žaludky, střihli jsme si hned po obědě zkoušku na večerní koncert. Pak už rychle do krojů a odjezd k seřadišti průvodu v zahradě domova důchodců. Dorazili jsme nečekaně brzy, tak jsme ještě zazpívali a zatancovali místním seniorům. Konečně se dostavily i ostatní soubory a průvod mohl vyrazit – před námi Peru s bubny, za námi Rwanda s bubny a uprostřed náměstí, kolem kterého vedla trasa, kolotoče. I kdybychom si vyřvali hlasivky a utrhli plíce, neměli jsme šanci se výrazněji prosadit. Naštěstí průvod byl kraťoučký, na jeho konci jsme se seřadili před radnicí. Festival byl oficiálně zahájen, zástupci každého souboru přečetli krátkou zdravici v rodném jazyce, z košů vylétli holubi a ceremoniál byl završen společným přípitkem na dvoře radnice. Tolik společný přípitků jsme fakt ještě nezažila.

Na večeři jsme se vrátili na ubytovnu a po následujícím lehkém odpočinku jsme se přesunuli k festivalovému stanu, kde ve 21.30 odstartoval úvodní koncert. Zahájen byl nástupem všech účinkujících na pódium za doprovodu peruánské kapely. Nám k nástupu zahráli Kalinku, což se nás dost dotklo, neboť "se sovětským svazem na věčné časy" už u nás víc jak 20 let neplatí. Do Peru se to asi nedoneslo…Vystupovali jsme až po přestávce, takže jsme měli příležitost shlédnout pětiminutová vystoupení téměř všech souborů. Všechna vystoupení uváděl sám ředitel festivalu (na všech koncertech). V závěru programu jsme se shodli, že úroveň účinkujících souborů je opravdu vysoká. Ovšem největší zážitek v nás asi zanechalo surové zpracování amazonského rituálu ženské obřízky v provedení peruánského souboru nebo bubnování bubeníku z Burundi, kteří nesli své přetěžké bubny na hlavě a za chůze do nich bušili nejen palicemi, ale i nohou…Náš folklor byl po takovýchto strhujících vystoupeních příjemným pohlazením na duši.

Tento večer jsme my, Rwanda a Andalusie dostali k našemu vystoupení dvacetiminutový prostor. Vystoupení bylo zdařilé, i přesto, že jsme občas čvachli do kaluže vepřové krve, která zbyla uprostřed podia po "peruánské obřízce".

Na ubytovnu jsme se vrátili až hodně po půlnoci a vím jen o výjimkách (že Sopek?), které po hygieně nezalehly…

STŘEDA

Dopoledne snídaně – většina pomalu přechází na vlastní zásoby, zkouška a spočing

Odpoledne návštěva místního muzea hudebních nástrojů Musikenfete. Velmi zajímavá a interaktivní prohlídka. Nástroje ze všech koutů světa jsme si mohli nejen osahat, ale na některé z nich jsme si i zahráli. Muzeum vymyslela a stará se o něj manželka p. Prouxe, převážnou část sbírky tvoří převážně nástroje darované soubory, které se během 38 ročníků zúčastnily festivalu. Po prohlídce jsme se individuálně procházeli po Montoire. Tanečníci už měli volno, muzika odjela v 19.00 hrát před kavárnu Marescot. Za cca hodinové hraní jsme byli odměnění prima večeří – steak přes půl talíře a domácí hranolky. Některým chutnalo, většina se přiklonila k názoru Gabky: "Bylo to zase jednou moje poprvé a naposledy…"

Večer nás na ubytovně čekalo překvapení, ze kterého se vyklubaly Hry bez hranic. K našemu obveselení si je připravili Kuba (Pavel Zedníček), Verča K. (Martinka Adamcová) a Tomáš K. (Dennis Petieux). To jsme se zas nasmáli…rozděleni do čtyř družstev jsme se utkali v několika disciplínách inspirovaných našimi bálovými předtančeními (skládání vlaštovek a jejich házení do klobouku, sosání vody, cvrnkání do míčku lžičkou zavěšenou na šňůře uvázané kolem pasu, oblékání do krojů atd.). Lepší je to vidět, než o tom psát, a nejlepší je to zažít! Hry skončily kolem půlnoci, kolemjdoucí nechápali (hry se odehrávaly ve vestibulu ubytovny), dokonce si je natáčela mongolská televize…Po hrách pokračovala zábava vesele dál…prý jsme ostatní rušili. Jestlipak si někdo taky stěžoval na Španěly, kteří pořádali fiesty každou noc?

Pozn. Ač nejsme až tak nároční na pořádek, psychicky jsme to nezvládli a vzali jsme úklid do vlastních rukou. Ani po několika urgencích totiž žádná úklidová četa naše WC a sprchy nenavštívila. Vyzbrojeny čisticími prostředky, mopem a kbelíkem od řidičů a štětkou ukradenou na toaletách u jídelny jsme se daly s holkami do dopoledního úklidu. A světe div se: od tohoto dne se začaly objevovat i francouzské madame a konečně byly každý den uklizeno. Dokonce jsme občas dostali i toaletní papír. Když ne, tak nám ho Pája někde ukradla.

Fiza: "Musí se umýt záchody, ať tu nes….m jak divoké svině."

ČTVRTEK:

Dopoledne opět lehárko každý ve vlastní režii, po obědě výlet. Naše cesty vedly do města Vendôme (něco jako okresní město). V IC jsme dostali mapky a po skupinkách jsme si prohlédli krásné historické centrum včetně zříceniny hradu s vyhlídkou na celé město. Nejvíce nás asi uchvátil impozantní gotický chrám St. Martin a všudypřítomná nádherná květinová výzdoba, kterou je Vendôme známé téměř po celé Francii (foto dosvědčí). Na zpáteční cestě jsme se zastavili ve vesničce Villiers, kam nás jedna z dobrovolnic festivalu pozvala na prohlídku vinných sklepů svého bratra, po které následovala samozřejmě také degustace. A my nejenže jsme koštovali, co nám nabídli, ale také jsme využili příležitosti nakoupit si dobré místní víno jako dárky domů. Myslím, že naši návštěvy pan majitel rozhodně nemohl litovat. Každý z nás se vracel obohacen o dvě až tři lahve. Zkrátka byla to "taká fajná tečka" za příjemným výletem, během níž jsme příjemně naladili formu ne večerní gořalkové a pijácké o víně.

Po návratu a skvělé večeři nás čekal převlek do krojů a přesun do stanu na další z vystoupení. Vystupovali jsme jako druzí po šílených bubenících z Burundi . Jednoho z nich musela Sopek v závěru jejich vyčerpávajícího vystoupení křísit…Po zdařilém vystoupení (nám se v té Francii ale dařilo) jsme odjeli hned na ubytovnu, protože další den v 5.30 hod jsme odjížděli na celodenní výlet do Paříže. Stejně jsme se moc nevyspali, protože Španělé nám zcela výjimečně zas řvali celou noc pod okny. A ještě si k tomu chtěli půjčit náš kazeťák, jenže on byl zrovna tuto noc nějaký pokažený…

PÁTEK:

Kolem 5.30 odjezd do Paříže. Španělé svou párty ještě neukončili….Cestou jsme dospávali krátkou noc a kolem 8. hodiny už jsme vjížděli do hlavního města Francie. Kredence si vzala na pomoc nějakou kamarádku, celou cestu prospaly, vzbudily se až u Eiffelovky, kam jsme po krátké okružní jízdě kolem některých pařížských pamětihodností dorazili kolem 8.30hod. Díkybohu za naše skvělé řidiče, kteří byli v Paříži jako doma. Jinak bychom asi nic jiného než tu Eiffelovku nezvládli. Kredence tam byla asi tolikrát jako my a po probdělé noci jsme toho od ní moc čekat nemohli. Postarali jsme se o sebe sami a jen jsme jim sdělili, kde nás mají vždy čekat…

U Eiffelky jsme si vystáli pořádnou frontu, ale přijet ještě o trochu později, bylo by čekání mnohem mnohem delší. Někteří absolvovali celou cestu až nahoru výtahem, jiní vyšlapali do druhého patra po svých a teprve pak se svezli. Zážitek z výhledu na celou Paříž to byl úžasný.

Plní dojmů z návštěvy Eiffelovky jsme se sešli u busu a udělali jsme si piknik v malém parčíku. Pořádně jsme se najedli, abychom načerpali sílu na návštěvu početných pařížských památek. Další krátká zastávka byla u Palais de Chaillot, abychom se ještě jednou nabažili nádherného pohledu na Eiffelovky a pořídili si ještě 40.-50. fotku s tou železnou nádherou. Zároveň jsme někteří neodolali náporu vlezlých černochů, kteří se nám snažili prodat minimálně 5 minieiffelovek. Málem nám vlezli až do autobusu. Pak už nás řidiči převezli ke katedrále Notre Dame (Chrám Matky Boží), po jejíž prohlídce jsme se vydali pěšky k Louvru. Bohužel jsme neměli dost času na návštěvu rozsáhlých sbírek tohoto muzea. Pouze trojka Leňa-Lída-Hadža vyrazili zkouknout Monu Lisu, ostatní se spokojili s prohlídkou exterieru, fotkou u pyramid a potom procházkou v Tuilerských zahradách. Někteří mlaďoši neodolali a svezli se na kolotočích. Prý to bylo dost dobré, i když dost drahé. Ve smluvený čas nás vyzvedl řidič Libor a pokračovali jsme na Montmartre. Tam jsme si podle libosti prohledli baziliku Sacré Coeur (Nejsvětějšího srdce), Place duTertre, náměstí plné pouličních umělců, Moulin Rouge…Cestou k busu jsme někteří trochu pobloudili, ale aspoň jsme dostatečně nasáli atmosféru této bohémské čtvrti.

Z Paříže jsme odjížděli ušmatlaní, ale nadšení! Cestou do Montoire jsme "shlédli" (nebo spíš neshlédli) film Bobule, který se pro většinu z nás ukázal jako výborná ukolébavka…

Večer jsme ze zbytků svačinek vyrobili vajíčkový a masový salát, jehož receptury si asi necháme patentovat. Pak následovala pařba s Čechomorem a Nohavicou. Potrápili jsme hlasivky, procvičili bránice, popili jsme. Ve 2.30 se odebrala většina na kutě, ale našli se i tací, kteří toho ještě neměli dost, a pokračovali při kytaře a při víně až do rána.

SOBOTA:

Dopoledne relax, nákupy a zkouška. Na oběd jsme tentokrát jeli do restaurace Camping ve vesničce Roche L´êveque. Opět jsme se nadlábli k prasknutí, ale přece nenecháme zbytky, že.

Po návratu na ubytovnu bychom si nejraději dali šlofíka, ale nezbylo nám než se nasoukat do krojů, protože od 15.00 nás čekalo vystoupení (ve stanu). Tentokrát ve stylu Evropa proti Africe – my, Ukrajina, Burundi, Rwanda. Znovu řádná dávka decibelů při řádění afrických bubeníků. Někteří z nich jsou prý dost pěkní, že Petro? Naše vystoupení vcelku o.k.

Vrátili jsme se zhruba kolem večeře, stihli jsme narazit bečku piva – pozdrav z domova. Pořadatelé jsme přesvědčili, že pivo máme na večer české kuchyně, takže nám bečku dokonce dali vychladit. Večer se konalo "posezení" u cimbálu. Každý přinesl něco k jídlu, k pití (víno z domova už došlo, takže jsme přešli na francouzské), tančilo se a zpívalo. Na postu primáše se vystřídali snad všichni houslisti. Postupně se na nás opět přišli podívat zvědavci z ostatních souborů. Improvizovaně jsme si připravili také kulturní program – mlaďošky parodie na obřízku za pokřiku "mame ju", starší mlaďošky a mlaďoši parodie na Burundi a Rwandu. Jako výborné bubny nám posloužily odpadkové koše, jako paličky pet lahve…Mongolové a Peruánci brečeli smíchy, ještě přišli až po obřízce. To by se asi moc nesmáli. Nejmladší mlaďoši zůstali věrní našemu folkloru – kluci zatančili Pasala volky a holky skok. Zkrátka opět se ukázalo, jak jsme nápadití a schopni tvořit z mála.

Po kulturní vložce pokračovala volná zábava asi do 2 hod. Něco málo se nás snažili naučit dokonce i peruánští tanečníci. (V únoru možná budeme mít možnost v tréninku pokračovat. Jsme pozvaní na festival do Limy). Na pokoji u vedení pokračovala v úzkém kroužku učená debata na téma legendy v podání Valašského vojvody. V tuto noční dobu byly všechny příspěvky velmi hlubokomyslné… konference se protáhla asi do 4.30. Děs!

NEDĚLE:

Kruté vstávání a hned do krojů, protože v 10.00 začínala mše, které jsme se zúčastnili spolu s dalšími soubory. Během ní jsme zazpívali píseň Na sv. Blažeje. Z kostela jsme se přesunuli na náměstí, kde probíhal závěrečný ceremoniál, při němž jsme si z vedením festivalu i města vyměnili upomínkové dárky. Ceremoniál byl překvapivě zakončen společným přípitkem. Dost se zkazilo počasí, hlavně se citelně ochladilo!

Po obědě jsme si trochu odpočinuli, sbalili jsme většinu věcí a potom jsme odjeli na průvod městem. Po jeho skončení nás čekalo vystoupení v parku u domova důchodců. Z původních 20min zbylo jen 10, protože začalo dost poprchávat. Muzikanti hráli pod deštníky a tanečníci se na kluzkém podiu málem zabili. Byli ale za své nasazení odměnění velkým potleskem a také pitím.

V bedně od vařonky už zbyla pouze láhev rumu a Eva smutně: "No, ten rum asi nevypijem." a Honza na to:"Jako do večeře?"(za 2 hoďky)

Podvečer měli tanečníci volný, muzikanti dělali atmošku během večera české kuchyně (předkrm čočka, hl. jídlo vepřové, bramborový knedlík, trochu zelí, zákusek honzové buchty bez náplně, lákavě vypadal jedině chleba). My jsme přivezli bečku piva Valašský vojvoda, které čepovali Libor se Zdenou, a pár lahví vařonky. Z ničeho moc neubylo, takže jsme obojí dojeli při čekání na vystoupení v závěrečném galaprogramu, který byl zahájen ve 21.30. Tanečníci dorazili pěšky, protože řidiči už zahájili povinnou přestávku před zpáteční cestou. Naše oblíbenost tak na poslední chvíli stoupla, protože jsme se o pivo i o vařonku podělili s ostatními soubory. V programu jsme přišli na řadu až v samotném závěru. Někteří tedy sledovali ostatní soubory, jiní si dlouhou dobu krátili již zmíněným pivem, vařonkou a družbou. Docela si vytvořili náladičku, ale aspoň bylo vystoupení spontánní. Na ta ostatní diváci možná hleděli s úžasem, ale jen u našeho se smáli. Stará dobrá Hospoda u Harabiša zabrala. Asi v 1.00 jsme se konečně protančili k závěru a společnému doskotačení všech účinkujících na podium za doprovodu naší muziky, pro kterou to bylo velké překvapení.

Na ubytovnu nás svezl autobus Rwandy, někteří se přesunuli pěšky. Následovala rychlá sprcha, sbalení krojů a naskládání všech zavazadel do busu. Ve 2.30 jsme po rozloučení s Clemence a po hymně vyrazili k domovu…

PONDĚLÍ:

Po Zdeňkově děkovném projevu jsme usnuli a po čůrací přestávce jsme v této příjemné činnosti pokračovali skoro celé dopoledne. Obědvali jsme v busu někde v Německu francouzské svačinky, piknik se nekonal, protože pršelo. Během odpoledne jsme shlédli asi dva filmy a kolem 17.00 už jsme překročili české hranice. Přivítání bylo stylové. Dorazili jsme natankovat na malou pumpu a když nás uviděla paní prodavačka, vyvěsila na WC ceduli, že je mimo provoz. Prý máme záchod v busu, tak co? Navštívili jsme nedaleký lesík s myšlenkou "domove, sladký domove". V Praze nás opustil Hadža, kousek za Prahou jsme dali občerstvení u Mekáče a také jsme se dozvěděli, že nezůstaneme v dlouhém odloučení, neboť nás v příštích týdnech čeká mnoho čekaných i nečekaných vystoupení. Pak jsme vesele frčeli dál, do Kozlovic jsme dorazili ve 21.30.

Opět a zase to bylo skvělých deset dní, no ne?

Několik dalších perliček:

Petra T.: "Ty vole, já sem taký pták! Já sem si tu fotku s Peruancama vymazala."

Fiza: "Kdyby ta coca cola (petka) byly fakt coca cola…a nebyla v ní zas ta blbá gořalka!"

Evik: "Polila jsem se šampaňským a smrdím jak OBéčko po bálu."

Libor řidič na pařížském kruhovém objezdu: "Oni mají zelenou."

Sopek: "A co máme my?"

Libor: "My máme smůlu."

Tomáš: "Vstáváme v 9.55. (v 10.00 zkouška)."

Kuba: "Tak to jo, umyju si zuby a fičím na zkoušku."

Verča masíruje Denise nohy: "Tady máš bod, plic, já ti ho pomasíruju."

Sandra: "Nevíš, kde mám pohlavní orgány? Že bys mi je taky pomačkala."