Valašský vojvoda v Peru

Ve dnech 6. - 28. března 2017 navštívil SLPT Valašský vojvoda poprvé jihoamerický kontinent. Pro naši 22 denní pouť jsme si vybrali zemi, kde se setkává vyprahlé pásmo pacifického pobřeží, sluncem spalující pláže v hlavním městě Limě a blízkém okolí, chladné vysokohorské masivy i rozsáhlé deštné pralesy. To vše nabízí Peru. Předvedli jsme zde tance, písně a hudbu z našeho kraje, reprezentovali Českou republiku, Moravskoslezský kraj, Beskydy a domovskou obec Kozlovice. Kořeny naší pouti za oceán hledejme už v roce 2010. Tehdy jsme na festivalu ve Francii shlédli peruánský soubor C. I. D. A. N. Nadchlo nás jejich energické vystoupení, ztvárňující dávné zvyky indiánů, k tomu výrazné zpěvy a melodická hudba, nám tak blízká. Koho by tehdy napadlo, že právě letos můžeme poznat odkaz života bájné říše Inků a exotiku vzdálené země pocítit na vlastní kůži. Díky navázání kontaktu s Inkou jménem Martin Arauco Paredes (ředitel FIDAF Peru) a naší vytrvalé iniciativě, jsme se po 7 letech již několikáté pozvání organizátorů festivalu v Peru, přijali.

Videosestřih z Peru: YOUTUBE

Reportáž na TV Polar: POLAR

Rozhovor v rádiu Český rozhlas Ostrava: ČRO

Krátké video z průvodu: PRUVOD

DEN PRVNÍ (Neděle 5. 3.) - Odjezdový den

Nadešel ten čas a my se sešli jako vždy u obecního úřadu v Kozlovicích. Odjezd byl naplánován na 22:00. Sraz jsme si dali už půl hodinky předem, abychom dobalili dárky, rozdali si nová trička, rozloučili se s našimi blízkými a společně si zazpívali hymnu. Pršelo! Hymna byla proto v podchodu! Odjeli jsme neobvykle přesně - 22:02. Asi jsme se těšili nebo nám chyběly nějaké brzdy. Jméno řidiče se nedochovalo, ale mohli bychom ho nazvat Blesk 2: a ještě bleskovější. V Praze jsme byli asi o 2,5 hodiny dříve, než jsme chtěli (02:00).

DEN DRUHÝ (Pondělí 6. 3.) - Den v oblacích

Na letišti jsme si tedy nějakou chvíli poseděli. Mimo nás se zde nacházeli také slušně odění pražští bezdomovci, jimiž jsme byli okradeni. Lidka přišla o svůj domácí mátový čaj a Terka o tašku se zubním kartáčkem, pastou a deodorantem. Nakonec jsme jim nechali i zbytek vína. Snad jim přišlo taky vhod! Ve 04:00 jsme měli boarding. Vše v cajku. V 06:00 nástup do letadla Boeing 737 společnosti KLM, které Kokin okomentoval slovy: "To vypadá na nějaké žebrácké letadlo!"

Eva: "Jaké bude to druhé letadlo?

Hadža: "Větší"

Mič začtený do brožury společnosti KLM: "Kombik"

(fakt, že jo, Boeing dělá i kombiky, ale my letěli letadlem Boeing 777)

Vzlétli jsme v 06:30 a ani jsme se nenadáli a kolem 08:15 jsme byli v Amsterdamu, kde jsme přestupovali na přímý let do Limy. Po čtyřech hodinách jsme odletěli. Do Limy jsme přiletěli 19:15 peruánského času (u nás plus 6 hodin). Na palubě letadla Boeingu 777 jsme strávili dlouhých 12 hodin. Cestu jsme si zkracovali filmy, seriály, hrami, křížovkami nebo klasicky spánkem.

Na letišti nás vyzvedli a přivítali naši hostitelé, včetně našeho pilota Davida - on to vlastně náš pilot nebyl, ale my si ho oblíbili a na našeho pilota jsme ho nominovali. Jako jeden z mála uměl anglicky. K našemu překvapení zde bylo obrovské vedro. Někteří na sobě měli péřové bundy. Na letištním parkovišti jsme čekali na náš autobus. Až ten dvacátý první, ten nejmenší, přijel pro nás. Neměl zavazadlový prostor, a tak jsme všechny naše kufry cpali oknem do busu. Jelikož naše kufry vážili 23 kg a víc, tak to byla velká fuška! Musela se otevřít láhev. První štamprlu v čase 21:07 vypil Zdeněk Tománek. Nejsme si zcela jisti, zda si zasloužil být první. Zájemců bylo více.

Cestou na ubytování jsme okny autobusu sledovali večerní Limu. Pohled to nebyl moc příjemný. Město vypadá velice chudobně, všechny baráky jsou nedostavěné, na ulicích je špína a hustota provozu, to je kapitola sama pro sebe. Časem jsme se naštěstí přesvědčili, že ne celá Lima vypadá takhle. Na jedné křižovatce nějakým nedopatřením Uňovi vypadl klobouk z okna ven. Naštěstí jsme stáli v koloně, tak si pro něj mohl stryk skočit.

Celí zpocení a špinaví s vidinou teplé sprchy a měkké postele jsme dorazili na hotel. On to vlastně nebyl hotel, ale klášter. Sprcha se však musela odložit, protože nejdřív byla na programu večere. Měli jsme rizoto se zeleninou a nějaký jejich bylinkový čaj (asi koku). Poté jsme se šli konečně ubytovat. Bydleli jsme v takových zvláštních kójích, které měly okno na chodbu. Mohli jsme si vybrat, jakou kóji chceme. Rozhodující faktor byla tekoucí sprcha a splachovací záchod. Bylo zde nesnesitelné horko, tak jsme museli mít otevřená okna i dveře. Slyšet bylo tedy úplně všechno. Kdo měl slabší spaní, ten měl smůlu. Uvědomili jsme si, že to tu nebude jednoduché.

DEN TŘETÍ (Úterý 7.3.) - Aklimatizační den

Všechna jídla jsme měli v restauraci nedaleko našeho kláštera. V 08:00 ráno byla snídaně. Dostali jsme housku plněnou vaječinou a džus. Džusy měli opravdu výborné, z čerstvého ovoce. Poté následovala první procházka po Limě. Cestou jsme potkali pána s ledvinkou, a tak jsme si u něj vyměnili dolary na peruánské soly. Takhle u nich vypadá směnárna. Vše proběhlo pod dohledem našeho pilota Davida a skupinky policistů, kteří tam stáli náhodou taky. Policejní dohled v centru města byl fakt na každém kroku. Hned proběhly první nákupy (pivo, voda, koka). Hadža rozbil svou první selfie-tyč. Zdaleka to není poslední rozbitá Hadžová věc.

Oběd byl naplánovaný až na 14:30, bo Bordy neměl dříve hlad. Poté se zástupci souboru (dva páry a Sopek) vydali na zahajovací recepci, zbytek odjel na pláž. Pláž byla kamenná, velké oblázky, překvapivě teplý Pacifik, vlny velké, ale houpalo se na nich skvěle. Zato recepce už tak skvělá nebyla. Pouze voda a zase voda a nakonec taky neplánované vystoupení dvou párů. Ještě že jsme v tom nebyli sami. Litevci taky nic nevěděli. Tento den měli svátek všichni tři naši Tomášové, průběžně jsme zlehka slavili celý den. Večer byl poklidný - doháněli jsme spánkový deficit.

DEN ČTVRTÝ (Středa 8.3.) - Mezinárodní den žen

Po snídani jsme měli zkoušku na naše první vystoupení. Přiletěl se na nás podívat velký černý pták. "To bude určitě kondor", říkali jsme si. Nebyl to kondor. Vlastně doteď nevíme, co to bylo za ptáka.

Zdejší obyvatelé kláštera začali mít jisté připomínky. Nejdříve jim vadilo, že zde kluci chodí bez trika, potom že si po klášteře různě sušíme prádlo a nakonec, že jim asi vadíme úplně. Z přízemí nás vystěhovali do druhého patra, hned pod střechu. To se nakonec ukázalo jako příjemná změna. Kóje byly mnohem vzdušnější a v noci se zde dalo dokonce dýchat.

Hustota provozu v centru byla šílená, proto jsme na vystoupení chodívali pěšky, i když to byly zhruba 2 km. Byl to prostě nejrychlejší způsob dopravy. Celý festival probíhal v areálu národního divadla. Vedle nás se festivalu zúčastnili taky 2 evropské soubory, z Litvy a z Polska. Dále soubory pro nás z exotických zemí, jako jsou Velikonoční ostrovy, Kostarika, Panama, Argentina, Kolumbie a domácí Peru. Během festivalu jsme měli možnost prodávat tradiční české výrobky. Nejvíce šly na odbyt lázeňské trojhránky, Štramberské uši, dřevěné tužky a píšťalky a šperky z modrotisku a samozřejmě Becherovka. Mimo to jsme nabízeli taky souborové trička, CD, slaměné ozdoby, hrnky nebo pouzdra. Obchodní schopnosti v sobě objevil Hadža, který se sám nominoval na hlavního prodejce. Vystoupení skvělé, úspěch velký. Evropské soubory byly pro místní exotika. Po více jak 20 letech primášoval vůbec první primáš vojvody Jaryn Střalka, který s námi jel místo zraněné Šivky.

Večer jsme oslavili MDŽ. Kluci holkám složili tuto píseň:

"Vše nejlepší MDŽ vám přejí kluci z vojvody,

tady máte od nás kytku, dejte si ji do vody."

DEN PÁTÝ (Čtvrtek 9.3.) - den ztraceného Martina

Ráno nás vzbudil rozhovor Niky a choreografek:

Lida: " Ty si čistíš zuby kartáčkem? Proč ne gořalku?"

Niky: "To kazí zuby!"

Lenka: " Tak to bys byla už bezzubá!"

Na snídani jsme dostali housku (jako každý den) tentokrát s bramborovým chipsem. Leňa s Lidou nemohly dospat a už od rána řeší jak nám překopat nacvičená pásma. Abychom byli ještě světovější! Do kláštera přijela nějaká delegace, a tak jsme zkoušeli spíše teoreticky. Lehounce po špičkách a šeptem.

Dnes jsme nevystupovali, ale opět jsme v areálu divadla prodávali ve stánku a dívali se na ostatní soubory. Po programu byla večeře (na oběd i večeři byly vždycky bramborové hranolky s rýží a k tomu nějaké maso). Dnešní večer byl rušnější. Museli jsme se přestěhovat dál od spících členů. Překvapení večera byla návštěva vrátného, který nám oznámil, že nám chybí jeden člen (23:50). Po důkladném přepočítání jsme zjistili, že nám chybí cimbalista Martin. Samozřejmě neměl mobil u sebe, tudíž jsme neměli tušení kde je. Vše se ale vyřešilo. Organizátoři ho našli na pařbě u Poláků. Dosud jsme netušili, že nás mají takhle pod dohledem.

DEN ŠESTÝ (Pátek 10.3.) - Soutěžní den

Skupinka 7 lidí šla dopoledne do Kongresu na setkání s politiky. Byl to pěkný sál vybavený klimatizací. Hlavní papaláš (Francesco Petrossi) působil dlouho jako operní pěvec v Pražské opeře a tak jsme pokecali. Kuriozitou zájezdu bylo, že jsme se všude včetně kongresu prezentovali s naší novou českou vlajkou, která měla modrobílou barvu a uprostřed kozla. Chybička se vloudila. Všem to bylo jedno, pouze Poláci měli podezření, že tady něco nehraje. To je tak, když si přibalíte místo státní vlajky obecní.

Jeden zástupce kolumbijského souboru měl dost nevhodný proslov, kterým urazil organizátory festivalu a vládu. Prý se mu nelíbila slabá úroveň festivalu a komentoval taky politické vztahy mezi Peru a Kolumbií. My tomu moc nerozuměli, pouze jsme cítili, že to byla pro organizátory festivalu nepříjemná situace.

Odpoledne jsme opět dorazili do areálu k divadlu, kde probíhal stánkový prodej a soutěže. Nejprve byla soutěž v párovém tanci, kde nás reprezentovali Verča s Ondrou s Gruňským čardášem. Zvukař měl asi špatný den nebo měl něco proti České republice. Fiza začínala tanec na 3x a vždy po 5 sekundách jí to vypl. Velice nepříjemné, ale do třetice všeho dobrého se to povedlo a Verča s Ondrou postoupili do druhého kola spolu s Argentinou a Polskem. V druhém kole se jim to podle nás povedlo ještě lépe, ale na Argentinské tango to nestačilo. Obsadili krásné druhé místo. V soutěži krásy nás reprezentovala Sabča. Při volné disciplíně se opět zvukař netrefil se správnou hudbou, ale na podruhé to bylo už OK. Sabča byla výborná, vyhojovala stříbrné místo. Vyhrála dívka z Litvy.

DEN SEDMÝ (Sobota 11.3.) - Den v kroji

Den jsme zahájili zkouškou na průvod a večerní vystoupení. V klášteře nám propůjčili sál, kde jsme mohli zkoušet. I sám otec se na nás přišel podívat. V pátek odjela z kláštera církevní delegace, a tak jsme se více kamarádili s obyvateli kláštera a nemuseli šeptat.

V 11:00 byl snídáno-oběd, po něm jsme se chystali na průvod. Naše druhá pilotka Ester nebyla nikde po ruce, tak jsme se vydali sami. Trochu jsme bloudili po městě, než jsme našli seřadiště průvodu, ale povedlo se. V průvodu byl hic jak sviňa, vypili jsme asi 20 litrů vody, kterou holky vedoucí chytře kupovaly po cestě. Průvod byl ukončen u divadla. Zde proběhla zkouška na večerní program a po ni nekonečné čekání na vystoupení. Vzhledem k dlouhému čekání a taky tomu, že se v areálu divadla nesměl pít alkohol (ani pivo), tak nám dle Lenky chyběl při vystoupení výraz. A ani zvukař opět nebyl ve formě. Celý koncert trval 4,5 hodiny. Divákům patří opravdu obdiv. Večeře byla opravdu pozdě až v 23:00.

DEN OSMÝ (Neděle 12.3.) - Den loučení

Už jsme si všichni konečně zvykli na časový posun a ráno nikdo nebuntuje. Dokonce ani Leňa s Lidou. Snídaně byla naplánovaná na 08:00. My přišli v 08:15 a do restaurace nás stejně pustili až v 08:30. Takové časové niance nás potkávaly několikrát za den. Po zkoušce na večerní galakoncert probíhala hluboká diskuze o tom, jestli dodržíme zkrácený limit 15 minut nebo ne. Měli jsme totiž nacvičeno mnoho tanců a pásem, které jsme chtěli zde ještě předvést. A navíc jsme byli dotčení, že ostatní soubory tyto časové limity překračují a my jediní je poctivě dodržujeme. Zůstali jsme ale poctiví a limit dodrželi. Schytalo to k naši nevoli pásmo "Šátečkový", které jsme tak pilně a dlouho trénovali. Vsadili jsme na Rejdák, Grůň a Hospodu a udělali jsme dobře. Velký úspěch, a dostavil se i výraz. Mezi nadšenými diváky seděl i český velvyslanec se svou rodinou.

V noci probíhalo velké loučení. Ve 2:30 nás opustila Petra s Bordym, kteří odlétali na třídenní výpravu do Amazonie a v 5:00 odjeli Kuba s Hadžou na výlet na dva dny do Barranky. Řada z nás chtěla být u toho, a proto se šlo spát až po vyvedení obou skupinek.

DEN DEVÁTÝ (Pondělí 13.3.) - Český den

Po snídani jsme opět jeli k oceánu. Tentokrát busem se všemi soubory. Cesta byla dlouhá, řidič nám chtěl asi ukázat kus Limy. Tam jsme jeli 70 minut, zpátky to bylo 2x rychlejší. Pláž byla hezčí než ta první, až na to, že zde ležel a smrděl vyvrženej vorvaň (vlastně mrtvý tuleň). Johnyho žahla v oceánu medúza! Hrůůůza! Ale asi to až tak horké nebylo, protože se o tom pak vůbec nemluvilo. Na ubytování jsme zjistili, že slunko je fakt sviňa. Až na Lenku a Terkou jsme byli všichni spálení. Nezachránil nás ani faktor 50, ani opalování pod deštníkem.

Pan velvyslenec nás pozval na Ambasádu, kde se konala zahradní párty u příležitosti 20 let společnosti Czech turism v Jižní Americe. Akce to byla parádní, dobře jsme se najedli a napili. Taky jsme zde hostům zahráli a zazpívali.

DEN DESÁTÝ (Úterý 14.3.) - Mazací den (vnější i vnitřní)

Tento den bylo volno, které jsme využili k mazání svých spálených těl Panthenolem. Nejvíce to schytal Kokin se Zdenou. Jak staří, tak hlupí. Přece se nebudou mazat opalovacím krémem, když sedí na pláži jenom 4 hodiny. Doslova žhnuli, a tak si na pokoj zapůjčili větrák, který jsme jim pak všichni záviděli. Tomáš K. si špatně namazal hrudník a spálil si jen pravé prso, což okomentovala Lenka: "Ty jsi jak kojící matka se zánětem!"

Abychom celý den jenom neleželi, tak jsme si na večer naplánovali pěší výlet na místní fontány. Jednalo se o park, kde bylo asi 20 krásně nasvícených fontán. V určité časy zde probíhalo také promítání - taková prezentace peruánské kultury.

Na ambasádě nám řekli, že je krajně nebezpečné v horách, do kterých jsme se v druhé části zájezdu chystali, pít alkohol. Vznikla panika a každý začal vytahovat své zásoby. Sešli jsme se po návratu z města v našem "obýváku" (slengové označení části chodby, kde bylo posezení, na kterém jsme trávili volné chvíle). Zde se tedy pilo - každý přinesl, co měl. Mohl sis teda dát, na co sis vzpomněl. Sestavili jsme i nápojový lístek, abychom v tom měli pořádek. Muzikanti taky vytáhli nástroje, takže bylo hodně veselo. Přidali se k nám také Kuba s Hadžou, kteří se právě vraceli z výletu. Hadža byl plný dojmů, které nám chtěl ještě ten večer sdělit, natož Lida reagovala: "A proč jste se vraceli, když se Vám tam tak líbilo?".

Holky nám ten večer předaly dar a zazpívaly děkovnou píseň:

Já jsem duhová víla, a proč tu jsi?

Ve své ruce něco mám, a co to je?

Hoši tu na nás myslí a nedají nám pokoje.

A proto: Rum, rum, maňána, rum rum ......

DEN JEDENÁCTÝ (Středa 15.3.) - Poslední den v Limě

Vstávání bylo pozvolné, noc byla dlouhá. Po snídaní jsme měli prohlídku místního kláštera a katakomb. Zde byly všude samé kosti, dozvěděli jsme se, že se zde pohřbívali lidé, protože neměli normální hřbitovy. Tyto katakomby jsou pod všemi kostely v Limě - je to taková propojená síť.

Tento den jsme se také práskli přes kapsu a poslali pohledy našim rodinám, přátelům a souborákům, co zůstali doma. Nebyla to žádná prdel, najít v Limě poštu pro turisty nám zabralo asi hodinu, a když už jsme ji našli, tak neměli ani dostatek známek.

Odpoledne se někteří zúčastnili koncertu domácího souboru C.I.D.A.N. Fajné, ale drahé. Dostávaly se k nám znepokojující zprávy, že sever Peru zasáhly velké záplavy. Část Limy už byla také zasažena, což jsme si mohli ověřit na vlastní oči. Řeka nedaleko kláštera byla dosti rozvodněna. Dokonce už v klášteře netekla voda.

Večer nebyla večeře. Namísto toho probíhala v restauraci závěrečná party, na které ale žádné jídlo ani pití nebylo. Vlastně tam nebyli ani žádní lidé. Jenom my a jukebox. Ostatní přišli asi po dvou hodinách, kdy už většina z nás byla v klášteře. Ještě jsme stihli hodit řeč s Poláky, kteří se právě vrátili z výletu na Machu Picchu, které máme v plánu také navštívit.

DEN DVANÁCTÝ (Čtvrtek 16.3.) - Den v písku

Ráno nebyla ani snídaně. Asi se nás už chtěli zbavit. Naštěstí ale začala téct voda, tak jsme se mohli před dobrodružnou výpravou za krásami Peru umýt. Středou pro nás festival skončil a teď si nás bere do rukou Yeber (čteme Džejbr, někdy Džejár, někdy Imrich ...) z cestovky Adventure Heart Peru, který pro nás přichystal desetidenní výlet po krásách Peru.

Po rozlučce s piloty Davidem a Ester, vrátným José a dalšími obyvateli kláštera jsme nastoupili do autobusu a vyrazili na cestu. Poslední zastávka v Limě byla na ambasádě, kde jsme si odložili nástroje a kufry s kroji. Limu opouštíme cca v 11:00.

Cestou jsme se zastavili na oběd. Někteří okusili mořské plody, jiní si dali vývar (i s pařáty) a špagety s boloňskou omáčkou. Někteří to s jídlem tak přehnali, až pod nimi praskla židle. Což okomentovala Zdeňka: " Ty jo, takhle bych fakt nechtěla dopadnout. Asi už nebude jíst!"

Poté jsme pokračovali v cestě za dobrodružstvím. Jedeme celou dobu po Panamerické magistrále pouští Sechura podél pobřeží Tichého pobřeží, kde se nám naskytují nádherné výhledy. Cestou autobusem jsme se dozvěděli, že máme možnost se projet buginami v písečných dunách. Tato atrakce nabízí 3 úrovně obtížnosti, a my si samozřejmě vybrali tu nejextrémnější, protože nejsme žádné béčka. Zážitek to byl opravdu adrenalinový. Dokonce jedna bugina stihla během projížďky i zapadnout na vrcholku duny. Náš pan řidič se toho nebál a vyhrabával písek z pod kol, zatím co my se smrtí v očích seděli ve voze a modlili se, aby to řidiče nepřejelo. Někteří měli možnost sjet si dunu na sandboardu. Ti co nebyli tak odvážní, tak místo bugin se šli podívat na západ slunce v poušti.

Poté jsme celí špinaví od písku sedli do busu a jeli na hotel do Nazcy. Po celém dnu v buse jsme se těšili na teplou sprchu a pohodlnou postel. Co ale čert nechtěl! Cesta do Nazcy se z dvou hodin protáhla na deset. Zapříčinila to zácpa, která vznikla kvůli podmáčené cestě. I přes snahy řidiče kolonu předjet (stálo ho to 25 bodů) jsme na hotel dorazili až v 6 ráno.

DEN TŘINÁCTÝ (Pátek 17.3.) - Den prvních výškových rozdílů

Asi po dvou hodinách spánku v konečně pěkném hotelu jsme si dali výbornou snídani a pokračovali dál za dobrodružstvím. Jedeme kolem obrazců Nazca Lines, ale nevidíme je. Bylo nám slíbené, že se na ně podíváme cestou zpět do Limy na konci zájezdu. Zastavujeme se na prohlídku inckých akvaduktů, a poté na oběd ve vesnici Chala. Zde naposledy okoušíme mořské plody a koupeme se v oceánu. Poté pokračujeme kolem pobřeží Pacifiku dále, zanedlouho cesta začíná stoupat a my se dlouhými serpentýnami dostáváme do druhého největšího města v Peru, do Arequipy, ve výšce 2300 m.n.m. Toto město slouží k aklimatizaci na nadmořskou výšku a jako dobrý výchozí bod pro další zdolávání peruánských památek.

DEN ČTRNÁCTÝ (Sobota 18.3.) - Den druhých výškových rozdílů

Ráno po snídani jdeme na prohlídku náměstí Plaza de Armas a poté se přesouváme busem do města Chivay.

Hadža: "A pak že jsem tlustý! Obleču gatě i od Kuby!"

Bordy: "Máš to ale jak legíny!"

Stále stoupáme do výšin a některým už začíná být špatně a to jsme teprve okolo 3000 m.n.m.

Jaryn: "Co budeme říkat až budeme ve výšce 4000 m.n.m."

Zdeňka: " Možná už nic!"

Dostáváme od Yebera sáčky, kdyby někomu bylo špatně. Jedeme kolem národního parku, kde vidíme 3 ze 4 druhů amerických lam. Ve 4000 m.n.m. si dáváme přestávku na aklimatizaci, pijeme čaj z bylinek coca, muňa a chacaca. Někteří měli žízeň na pivo. Tu ale uspokojili až v Chivay. Vůbec to zde nevypadalo, že se nacházíme ve vysokých horách. Okolí bylo spíše rovinaté a v dáli byly vidět vrcholky zasněžených hor, což značilo výšku 5500 m.n.n. a výš. Nedostatek kyslíku se ale projevoval. Další zastávku jsme měli v nejvyšším bodě naší výpravy. Ve výšce 4910 m.n.m. Hurá! Jsme výše než Mont Blanc! A bez námahy. Výhled nic moc.

Pak už jsme jenom klesali do města Chivay. Ve městě jsme navštívili termální lázně, které se ale zdaleka nevyrovnají standartu, na který jsme zvyklí u nás ve střední Evropě. Měli tam však dobrý kaktusový džus. Večer se šlo do restaurace na večeři. Většina z nás zkusila steak z lamy. Součástí večera byl taky taneční program místních umělců s výukou tanců. Někteří se tohoto programu neúčastnili a zůstali na hotelu. Začala se u nich projevovat nemoc z nadmořských výšek - bolest hlavy, nevolnost, obtížné dýchání, únava.

DEN PATNÁCTÝ (Neděle 19.3.) - Den s kondorem

Po brzké snídani se vydáváme na dvouhodinovou cestu ke konci Colca kaňonu, který je druhý nejhlubší na světě. Cestou míjíme lamy, terasovité zahrady a babičky v krojích. Jedeme tunelem přání. Kdo zvládne zadržet dech po dobu průjezdu tunelem, který má 350 m, tomu se přání splní. Nikomu z nás se nic nesplní, protože jsme to prostě nedali. Opět stojíme, protože nám voda vzala kus cesty.

Nikola: "Uňo, ty máš ten klobouk každý den jinak ohnutý."

Uňa: "No to je podle toho, jak si na něj sednu."

Po chvíli je cesta opravena a jedeme dál. Dojeli jsme na místo, odkud se pozorují kondoři. Tito ohromní ptáci mají rozpětí 3 m a dožívají se až 50 let. Je to největší dravý pták na světě. Zajímavostí je, že nemáchá křídly, ale pouze plachtí. My měli velké štěstí. Po pár minutách plachtil kondor nad našimi hlavami.

Po této návštěvě nádherné scenérie Colca kaňonu jedeme přes Chivay do města Puno (opět přes nejvyšší bod naší výpravy). Zde jsme ubytováni ve velmi chladném hotelu. Celkově je zde v horách mnohem chladnější počasí než v rozehřáté Limě. Večer ještě vedeme debatu o tom, jak tady málo kalíme a jdeme spát.

DEN ŠESTNÁCTÝ (Pondělí 20.3.) - Den na jezeře Titicaca

Dáváme si brzkou snídani, protože v 7 hodin už vyjíždíme na tříkolkách (tuc-tucích) k největšímu vysokohorskému jezeru Titicaca. V přístavu nasedáme na loď a plujeme k ostrovům Uros. Tyto ostrovy jsou známé tím, že jsou vyrobené z rákosu a na jezeře plují. Žijí zde pořád lidé a přijímají četné návštěvy turistů. Poslechli jsme si zajímavé povídání a jejich životě na jezeře, udělali pár fotek a pluli dál.

Po 2 hodinách cesty jsme dopluli na ostrov Taquille. Z něj se nám naskytl nádherný pohled na jezero. Počasí nám přálo, obloha byla bez mráčků, přesto však bylo chladno, protože stálá teplota vody v jezeře je cca 10 °C. Tuto teplotu okusili někteří na vlastní kůži. Zdenka, Hadža a Verča neodolali a v jezeře se vykoupali. Na ostrově jsme měli výborný oběd s výhledem na jezero - byl pstruh s rýží a bramborem. Po třetí hodině odpolední už jezero není tak bezpečné, protože se na něm zvedají vlny, které komplikují lodní dopravu. Jeli jsme tedy co nejdříve zpátky na břeh.

Na večer jsme se pozvali k Yeberovi na party. Chudák nevěděl, co ho čeká, ale role hostitele se ujal zodpovědně. Nechal nás na pokoji samotné a šel řešit pracovní záležitosti.

DEN SEDMNÁCTÝ (Úterý 21.3.) - Další obyčejný den v autobuse

Tento den nás čekalo skoro 400 km do Cusca v autobuse, proto jsme vyjeli už brzo ráno, ostatně jako každý den na tomto zájezdu. Cestou jsme navštívili mnoho zajímavých míst: ruiny v Pukaře, nejvyšší bod tohoto přejezdu - La Raya, ruiny v Raqchi a kapli v Andahuaylallas. Zastavili jsme se také na oběd, ovšem v dost pochybném městečku Sicuani - pokud nemusíte, tak v tomto městě rozhodně nezastavujte.

Na předměstí Cusca jsme zastavovali u Yebera doma a viděli se z jeho ženou Caroline, která byla po celou dobu výletování Yeberovým přítelem na telefonu. Zjišťovala nám stav dopravy, vstupné atd.

Ubytovali jsme se v pěkném hotelu Atlantic poblíž centra. Cusco, v překladu "pupek světa", je velice pěkné město. Bývalé hlavní město incké říše. Je zde spoustu památek a slouží jako turistické centrum. Všude je plno příjemných a veselých lidí, hotelů a restaurací. Odsud už je to jen kousek k bájnému městu inků - Machu Picchu.

DEN OSMNÁCTÝ (Středa 22.3.) - Den přesunu k bájnému městu

Dnes jsme si mohli trochu přispat, protože odjezd z hotelu byl naplánován na 9:00. Jedeme na lehko. Sbalili jsme se jen na 3 dny do batohů a krosen. Konečně se totiž jedeme podívat na to bájné místo Machu Picchu. Kufry s ostatními věcmi jsme si mohli nechat na hotelu. Jenže hned zádrhel. Náš autobus uvízl někde v zácpě, tak na něj čekáme před hotelem. Další zprávy o našem busu byly, že má problémy s brzdami a že je pokažený. Dostaneme asi náhradní autobus - čekáme dál. Skutečný odjezd se uskutečnil až v 10:45. Dobrá zpráva ale byla, že náš řidič Fredy opravil brzdy a přijel pro nás. Už jsme si za tu dobu na něj i náš autobus zvykli. Jiné bychom nechtěli.

První zastávka po cestě byla ve vesnici Chinchero. Zde jsme mohli vidět na vlastní oči zpracování lamí vlny a její barvení, ochutnali jsme místní čaj a měli možnost si zakoupit nějaký suvenýr. Ale bylo to zde dost předražené. Za dobu pobytu v Peru už známe skutečné ceny, a proto se z nás postupem stávali dobří smlouvači a vyjednávači. Adam Valíček si dokonce domlouval nejen dobré ceny zboží, ale i nevěstu. Pokračujeme dále v cestě a zastavujeme se v Moray. Zde jsou k vidění další ruiny. Tyto byly však zajímavé tím, že sloužily kdysi Inkům jako takový "skleník". Pěstovali zde až 4000 druhů brambor a 2000 druhů kukuřice. Dále jedeme do města Olantaytambo. Cestou:

Kuba: "Jé, kůň! A bílý jako Jurášek!"

Klára: "A tamhle je jeden mrtvý! Fůj!"

Eva: "On se tam jenom opaloval!"

V Olantaytambu se zastavujeme na náměstí. Máme zde krátký asi 30 minutový rozchod na jídlo. Zkoušíme levné, ale velice chutné špízy na tržnici. V 16:16 už musíme být na nádraží (lístek na vlak je přímo na jméno, jako letenka) a v 16:36 je odjezd z nádraží směr Aguas Calientes. Z Ollamtaytamba se dá dále dostat k bájnému městu pouze vlakem. Cesta vlakem (INCA RAIL) trvala 1,5 hodiny, přitom jsme urazili vzdálenost jen 50 km. Jede se kolem řeky, dál do hor a lesů. Cesta byla dosti kodrcavá, ale ve vlaku byly pohodlné sedačky u stolku po čtyřech. V ceně jízdenky byl taky snack a drink. Snack byl ale opravdu malý.

Po setmění (tady se stmívá kolem 18:00) jsme přijeli do města Aguas Calientes. Cestou k hotelu procházíme městečkem a zjišťujeme, že je zde plno turistů a pěkných restaurací. Tady jsme už opravdu pod bájným městem, které leží na jedné z hor nad námi. Nejde však vidět. Ubytováni jsme byli ve dvou sousedních hotelech hned u řeky, která mohutně hučela celý den a celou noc nám do oken. Večere byla ve vlastní režii.

DEN DEVATENÁCTÝ (Čtvrtek 23.3.) - Den na Machu Picchu

Vstávali jsme hodně brzo ráno, někteří samou nedočkavostí vyskakovali z postele. Čekala nás konečně návštěva Machu Picchu. Snídaně byla od 5 hodin ráno a odjezd byl autobusem v 6 hodin. Cesta autobusem trvala cca 30 minut po četných a nekonečných serpentinách nahoru. Jsme na místě!

Byli jsme rozděleni na dvě skupiny. Jedna skupina měla zaplacený i výstup na horu Huyana (Wayana) Picchu, kde se dostane jen zhruba 200 lidí za den, druhá skupina volila méně náročnou prohlídku s výkladem jen po městečku. Nejdříve proběhla prohlídka městečka, poté následoval náročný výšlap na horu. Opravdu jsme se zapotili při výstupu po úzkých chodnících a schodech, ale výhled nahoře stál opravdu za to! Poté byla možnost jít se projít k sluneční bráně naproti městečka nebo k Inka mostu.

Počasí nám přálo. Z rána sice byla mlha a nešlo vidět celou krásu tohoto mystického místa, hory byly v mlze, ale kolem 9 hodiny jsme to spatřili na vlastní oči. Bylo to opravdu krásné až dech beroucí. To místo má své kouzlo! Nezapomenutelný zážitek!

Strávili jsme zde téměř celý den. Cesta zpět byla taky kuriózní. Řidiči, kteří vozí turisty autobusem celý den na Machu Picchu nahoru a dolů, toho musí mít na večer už plné brýle. O tom jsme se přesvědčili sami na vlastní kůži. Řidič, se kterým jsme se vraceli zpátky do Aguas Calientes, měl místy mikrospánek. Naštěstí cestu znal asi i po slepu, protože i ze zavřenýma očima jel jakoby nic. Ale každopádně to bylo dosti nepříjemné. Večer, plní zážitků a okouzleni Machu Picchu, jsme trávili po svém. Večeře v restauraci, spočing v hotelu atd. Našeho vedoucího a iniciátora výletu po Peru, Bordyho, jsme odměnili za skvěle zorganizování a jako poděkování jsme se mu složili na místní inckou masáž.

DEN DVACÁTÝ (Pátek 24.3.) - Hadžův den

Vstáváme kolem sedmé hodiny ranní na snídani. V 8:30 odjíždíme vlakem z Aguas Calientes zpět do Cusca. Po cestě jsme se zastavili v Ollantaytambo, kde nás vyzvedl se svým nablýskaným busem náš věrný řidič Fredy. Zde jsme měli možnost si projít ruiny bývalé incké pevnosti. Další zastávka byla v solných dolech Salineras. Zde jsme viděli až 5000 solných políček. Ty se zaplavovaly slanou vodou, která se poté vypařila a na poli zůstala jen sůl. Samozřejmě jsme si koupili nějakou tu sůl i domů do kuchyně.

Po příjezdu do Cusca jsme se opět ubytovali ve stejném hotelu jako před odjezdem na Machu Picchu a vyzvedli si své věci. Na večer jsme měli velké plány. Hadža slavil narozeniny! Poslali jsme Kubu s Mičem a Hadžou do města a mezitím jsme připravovali narozeninové překvapení. Hlavní bod programu byla píseň El kondor pasa, kterou Hadža pouštěl v autobuse při každé vhodné i nevhodné příležitosti. Holky a muzikanti se zavřeli v Hadžové koupelně (17 lidí, z toho 8 ve sprchovém koutě) a kluci (kondoři) vyčkávali v pokoji na příchod oslavence. Po jeho příchodu přiletěli kondoři, muzikanti vycházeli z koupelny a hráli na své zbrusu nové peruánské nástroje a holky vymrskaly Hadžu 28 ranami. Ano, Hadža už je na světě více než 28 let.

Party se docela slušně rozjela, Hadža měl nakoupeno mnoho rumu (jako by čekal, že něco bude). Stejně to ale nakonec bylo málo, a tak Mič rozbalil svoje padárky pro mamku. Bohužel muzikanti neměli nástroje, protože je nechali na ambasádě v Limě, tak jsme si museli pomoci nějak jinak. Ještě, že existují ty inteligentní mobily, wi-fi a Valdovy reprobedny. Diskotéka to byla slušná. Jeli jsme do rána. Dokonce nás přišel umravnit recepční, ale neodolal a pařil s námi. Pak nás ale přišel umravnit vedoucí recepčního, a toho už jsme teda na naši stranu nepřetáhli.

DEN DVACÁTÝ PRVNÍ (Sobota 25.3.) - Den platby

Po takové velkolepé párty to nebylo lehké vstávání. Ale měli jsme určité povinnosti, a to zaplatit Yeberovi za tento krásný desetidenní výlet. Šli jsme tedy všichni vybrat peníze do banky. Opět komplikace. Výběr větší hotovosti v bance šel vybrat pouze s kartou Visa. Tu jsme všichni neměli, proto jsme museli opět do bankomatů, které mají omezené limity výběru, čímž jsme opět dali bankám zarobit na poplatcích a vybrali na třikrát.

Poté jsme navštívili katedrálu La Catedral na náměstí Plaza de Armas. Je to opravdu monumentální a krásná stavba, která uvnitř vypadala ještě krásněji. Yeber se při výkladu lehce rozvášnil a směřoval své názory dost proti křesťaňům a celkově taky Evropanům. Asi zapomněl, odkud jsme. Poté jsme navštívili poslední ruiny naší výpravy - Sacsayhuaman (vyslovujeme "sexy wumn"). Jedná se o inckou pevnost z obrovských, přesně opracovaných a dokonale do sebe zapadajících kamenných bloků. Hurá, po 21 dnech zde Zdeněk konečně našel vhodné CD peruánských písní k zakoupení.

Odpoledne nás Yeber zavedl na nějvětší tržnici v Cuscu, kde jsme zakoupili padárky a utratit poslední soly. Mnoho lidí nám před naší výpravou tvrdilo, že právě zde jsou nejlepší ceny a nejlépe se zde smlouvá, ale my jsme tento pocit neměli. V Limě se nám nakupovalo lépe a levněji. Ale možná to je individuální záležitost. Dalo se tady sehnat však opravdu všechno - ovoce, zelenina, maso, sýry, čerstvé džusy (jako od UGA, ale 9x levnější), oblečení, hudební nástroje a nepřeberné množství suvenýrů. Člověk tu mohl i poobědvat.

Večer jsme zasypali Yebera dolary. Ani si je nepřepočítal, tomu říkáme důvěra. Někteří šli naposledy do města, kde natrefili na velmi zajímavou demonstraci. Početná skupina lidí chodila od budovy k budově a neodešli, dokud v té budově nezhasli. Asi nějací ekologové. Každopádně, měli respekt, všude byla tma.

DEN DVACÁTÝ DRUHÝ (Neděle 26.3.) - Opět další den v buse

Vše, co jsme chtěli navštívit, tak už jsme viděli. Máme dva dny na to, dostat se autobusem z Cusca do Limy na letiště. Mezizastávka je opět v hotelu ve městě Nazca (ten samý hotel, kde jsme první den našeho výletu spali kvůli zácpě na silnici jen 2 hodiny). Večer opět ve vlastní režii, možnost utratit ještě zbylé soly (večeře, pivo, koktejly, disko). Jedna skupinka užívala čerstvého nočního vzduchu na náměstí a popíjela, než je vykázala paní policistka. Nakonec byla ale hodná, svolila i ke společné fotce.

DEN DVACÁTÝ TŘETÍ (Pondělí 27.3.) - Poslední den v Peru

Vyjíždíme brzo ráno. Plán byl v 06:00, skutečnost v 06:15. Ostatně menší zpoždění jako vždy. Cimbálistům to někdy hold trvá déle - aspoň tedy tomu našemu. Cestou jsme si udělali malou zastávku na vyhlídku na legendární Nazca lines. Viděli jsme však pouze takové dva menší obrazce - kuře (ruka) a strom. Pro větší parádu bychom si museli zaplatit letadlo, abychom toho viděli více.

Pak už rovnou do Limy na ambasádu. Po cestě jsme zažili první kolotoč na kruháči (v horách těch kruháčů totiž moc nebylo). Na zahradě ambasády jsme přebalili kufry - vypadalo to zde jako na bleším trhu - a odjeli směr letiště. Vážíme kufry (kupodivu jsme se vešli do limitu) a nasedáme do letadla směr Amsterdam. Odlet ve 20:00 peruánského času.

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ (Úterý 28.3.) - Den návratu

Let nám utekl celkem rychle, většinu letu jsme prospali, budili jsme se pouze na jídlo. Dle letenky jsme měli mít v Amsterdamu pouze 55 minut. Náš pilot si ale pohnul a my přiletěli o hodinu dříve, a tak jsme se pohodlně přesunuli do dalšího letadla. To nás za hodinu a čtvrt dopravilo do Prahy. V porovnání s 11 a půl hodinovým letem to byl opravdu fičák. Praha - konečně domácí půda!

Kokin: "Já snad políbím ten asfalt tady!"

Přímo na letišti nás přivítali Kupčáci (jakože Zuzka Vyvialová a její rodina). Uleli po půlce a vyslechli naše první dojmy. V Bille na letišti nakupujeme pivo a brambůrky na cestu a za zpěvu a tance jedeme do Kozlovic. Nebo do Ostravy? Nakonec to vyhrály Kozlovice! Cestou jsme se ještě zastavili na tradiční českou kuchyni. Do Kozlovic jsme dojeli kolem půlnoci a i zde nás čekalo milé přivítání (Sandra, Radim a Koniferka).

... a to bylo Peru.

Příloha č. 1: Smolař zájezdu Hadža vs. Nikola

Hadža Nikola

první zlomená selfie tyč žaludeční nevolnost

nalomená selfie tyč další žaludeční nevolnost

ztracená kšiltofka z New Yorku vyražený zub

nelze vybrat peníze v bankomatu zablokovaná platební karta

rozbitá jedna nožičky u brýlí spálení do světové mapy

rozbitá druhá nožička u brýlí Niky se loupe spálení

druhá zlomená selfie tyč opuchlé nohy

ztracený opalovací krém propichnutý nafukovací polštář

ztracená cedulka ovečka na prstě

ztracený balzám na rty zastavení autobusu kvůli střevní nevolnosti

10:10

Je to prostě perfektní taneční pár, který se skvěle doplňuje!

Příloha č. 2: Kilometry a hodiny strávené v peruánských dopravních prostředcích

Lima - Nazca 450 km 16 h bus

Nazca - Arequipa 560 km 11,5 h bus

Arequipa - Chivay 150 km 4 h bus

Chivay - Puno 370 km 9 h bus

Plavba po jezeru Titicaca 70 km 4 h loď

Puno - Cusco 390 km 8,5 h bus

Cusco - Ollantaytambo 60 km 2,5 h bus

Ollantaytambo - Aguas Calientes 50 km 1,5 h vlak

Aquas Calientes - Machu Picchu 10 km 0,5 h bus

Machu Picchu - Aquas Calientes 10 km 0,5 h bus

Aquas Calientes - Ollantaytambo 50 km 1,5 h vlak

Ollantaytambo - Cusco 60 km 3,5 h bus

Cusco - Nazca 650 km 13 h bus

Nazca - Lima 350 km 8 h bus

Celkem 3230 km 84 h

Průměrná rychlost 40 km/h.

Příloha č. 3: Seznam účastníků zájezdu

Vedoucí souboru: Věra "Sopek" Tobolová

Choreografky: Lenka Eliášová a Ludmila Fizková

Vedoucí muziky a primáš: Zdeněk Tofel

Primáš: Jaroslav Střalka

Cimbalista: Martin Svoboda

Basista: Tomáš Guba

Kontráši: "Stryk Uňa" Jiří Jalůvka a Jan "Johny" Spisar

Taneční páry:

Lukáš "Kokin" Mrkva a Petra Klementová

Zdeněk Tománek a Zdeňka Střalková

Tomáš "Bordy" Bordovský a Veronika "Fiza" Fizková

Ondřej "Hadža" Hajda a Nicole Klegová

Adam Valíček a Klára Sochová

Jakub Kahánek a Sabina Klegová

Tomáš Kalus a Tereza Kahánková

Martin "Mič" Mičulka a Eva Kovářová

zpracovali Tomáš Kalus a Jakub Kahánek